neděle 22. dubna 2012

sobota

 Dnes tu sedím celá zmlácená, cítím všechny svaly v těle, ale šťastná. Včera jsme si udělali výlet na chaloupku a mimo jiné jsme zašli do našeho lesa, trochu pročistit od náletových bříz, které by mohly smrčky později utlouct. Moji rodiče vlastní lesy, o které se starali naši prapředci. Jednou je podědíme a pokud bude v mojich silách, budu dále udržovat toto bohatství pro moje děti a vnuky.
 Když jsme mezi vysekáváním svačili, tak jsem se rozhlížela a nasávala vůni stromů. V dnešní době, kdy příroda ubývá, lesy se kácí, půda se mění ve stavební parcely, apod, jsem ráda, že můžu malým dílem přispět k udržení teleně. I když jsem druhý den zničená, ale přesto, po hektických dnech ve městě, se do lesa těším. Příště jdeme dosazovat smrčky.



 




6 komentářů:

  1. Danuško, chápu - tělo bolí, duše je blažená...
    Krásně si to napsala, je to dědictví, které je potřeba zachovat.
    Hodně síly, hezké dny přeji. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helí, díky a měj se pěkně :-)

      Vymazat
  2. Daninko, souhlasím s Helenkou, máš nádherné dědictví, které je třeba udržovat. Ať brzy tělíčko přebolí a mějte s holkami překrásné dny. Ajka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alí, moc díky, ta bolest k tomu patří. Měj se pěkně.

      Vymazat
  3. Krásný článek, mám z něj příjemnou husí kůži.
    A ten pocit "tělo nemůže, ale duše je plná energie a štěstí" - tan dobře znám. ;-)
    Vivi

    OdpovědětVymazat

srdečně děkuji za milé komentáře.